birds

Interviews - detail

www.lidovky.cz
(datum: 24.1.2011)

Lyžaři vibrujících měst

Pavel Klusák

Zdá se, že nejen mezi zdejšími muzikanty, ale i v českém publiku už dozrála první generace, která přirozeně přijímá novou hudbu. Tu, jejímž jádrem není melodie (jako v popu 60. let), ani rytmus (jako v taneční klubové hudbě), ale sám zvuk, zvukový detail.

Co způsobilo ten posun a co se z něj o sobě můžeme dozvědět? Zčásti se tu dál rozvíjí příběh ambientní hudby, košatí však do mnoha nových žánrových podob - od náročné abstrakce po nový pop. Temně romantickou „hudbu rozkladu“ rozvíjí Jan Klamm v duu No Pavarotti, které vystoupilo mimo jiné na festivalu Creepy Teepee. Petr Ferenc recykluje zvuk starých elpíček v gramofonovém duu s Michalem Brunclíkem Birds Build Nests Underground. Tomáš Procházka se s Ferencem sešel v „easy listening noise“ skupině Radio Royal, dále je členem kapel B4 a Gurun Gurun i divadel Handa Gote a Buchty a loutky. Architekt Ivan Palacký je nejvýraznějším českým volným improvizátorem poslední dekády a tvoří nejabstraktnější pól ve škále oslovených hudebníků.

Mezi povzdechy, že by Češi měli být světovější, se vytrácí, že právě tato nová alternativa se dobře etablovala: nejen koncertně, vydává i společné nahrávky s Evropany či Japonci. Všichni se sešli tento týden na koncertním happeningu Art’s Birthday, pořádaném rozhlasovou Evropskou vysílací unií.


LN Vzpomínáte si, kdy vás „hudba zvuků“ osobně zaujala, lapila?
Ivan Palacký: U mě je intimní vztah k abstraktním zvukům taková celoživotní ponorná řeka. Jako mladší a starší žák jsem závodně lyžoval. Této poněkud absurdní činnosti bych určitě zanechal mnohem dřív, kdyby nebylo parádních svištivých zvuků, které lyžař při sjezdu vydává. Navíc jsem za ta léta tréninku rozeznával různé odstíny toho základního zvuku (v mlze, mrazu, za „azúra“). Celé se mi to několikrát za život připomnělo když jsem narazil na skupiny, které pracovaly jenom s hluky. Zlom nastal, když jsem měl v devadesátých letech kapelu Sledě, živé sledě a s ní jsme - díky francouzskému manažerovi - podnikli několik turné po Evropě. Tehdy jsem viděl, že to, co si doma zkouším pro sebe na kazetovém magnetofonu, můžu dělat i na pódiu a kupodivu to zajímá ještě i někoho jiného.
Petr Ferenc: V roce 1999, když jsem proposlouchal kompletní diskografii Captaina Beefhearta. Měl jsem pocit, že všichni ostatní rockeři jsou ve srovnání s ním krotcí, nedůslední a jaksi nemají chuť svůj žánr narušovat. K elektronické hudbě mě pak přivedl náhodně viděný koncert Legendary Pink Dots, kde mi došlo, že neživé zvuky mají co do sdělnosti a emocí stejný potenciál jako hra na „opravdové“ nástroje. To si pak člověk uvědomí obrovské možnosti barev těchto zvuků, což je pro experimentální elektronickou hudbu charakteristické: big beat má své kytary, klasika své smyčce a bere se to jako víceméně daná věc.
Jan Klamm: Pro mě osobně bylo na začátku okouzlení industrialem a noisem. Tehdy, je to asi deset let, jsem si poprvé připustil, že bych se mohl sám pustit do zvukové tvorby. Klíčový okamžik nastal zhruba před třemi roky, kdy jsme pod hlavičkou KLaNGundKRaCH začali pořádat koncerty zahraničních kapel, třeba The Skaters nebo projektu Sudden Infant. To, co jsem od nich slyšel, silně konvenovalo s naším sílícím přesvědčením, že jediný opravdu svobodný přístup k hlukové hudbě a ke zvuku vůbec je vymanit se z žánrových omezení a vstoupit do nečistých vod. Zvuk mých kapel se dostával buď do psychedeličtějších poloh (Kaspar von Urbach), anebo se posouval směrem k volné improvizaci (RUiNU). Zásadní bylo setkání s neagresivním přístupem k hlukové hudbě a americkou lo-fipsychedelickou scénou. K té lze počítat i Jorge Boehringera (Core of the Coalman), který už několik let žije v Praze a úzce s námi spolupracuje.

LN Čím to je, že pro poměrně „obyčejné“ klubové posluchače je hra s čistou materií zvuku čím dál přirozenější?
Ivan Palacký: Města dnes vibrují víc než kdy jindy v historii. A nám se to nutně propisuje do těl.
Petr Ferenc: Lidé žijí v čím dál hlasitějším světě. Ještě v předminulém století se za hudbou muselo někam, kde se provozovala živě. Dnes se na nás valí mnohem víc zvuků než v době, kdy se ještě nekomunikovalo přes internet. Proč například Skype při každé aktivitě tak odporně pípá? Já vím, že se to dá vypnout, ale výchozí nastavení je s kraválem... A pak jsou tu mobily se všemi možnými vychytávkami i města plná aut. Kolik současných posluchačů žilo aspoň jeden den v tichu nepřerušovaném elektronickými audioinformacemi?
Jan Klamm: Nemám zrovna pocit, že by tenhle přístup byl v poslední době všeobecně přijatelnější. Koncerty, které pořádáme nebo na kterých hrajeme, mají pořád dost omezenou návštěvnost. Jiná věc je, že z určitých postupů se staly v posledních letech trendy a některé z dříve výsostných noisových strategií začaly pronikat i do pop-music.

LN To je docela významné. Ještě před pár lety jsme se smáli, že noise, hluková hudba, je nezcizitelná mainstreamem, že ji nemůže kooptovat Nike do reklamy nebo Madonna do klipu. Rychle se však ukázalo, že noise v lehce barevnější, emotivní formě může být bez problému trendovým příznakem na nezávislé popscéně. Oblíbené kapely jako Salem ho používají coby patinu, zálibné přihlášení k nedokonalým médiím. Působí to podobně jako opotřebovanost nových značkových roztrhaných džínů. Co znamená noise, šum a hluk v hudbě pro vás?
Tomáš Procházka: Pro mě je noise dobrý jako očistná lázeň. Noise nemusí být nahlas, já prosazuju takový kavárenský noise, nebo „chamber noise“. Nejde o rámus, jde o kvalitu zvuku, který se musí dolovat a obrábět doopravdy, žádné digitální papundekly středního proudu. Já mám rád ty špatné zvuky. Ty se ještě nedají emulovat. Navíc v mém případě to není úplně tak, že bych hrál, já spíš pomáhám zvuku na svět, jen to tak koriguju. Takže pro mě má noisové hraní vždycky určitý meditační rozměr.

LN Kromě starých elpíček vzali BBNU do hry i magnetofonové kazety a „véháesky“. Co vás na starých médiích láká?
Petr Ferenc: Na kazetách a videokazetách nás přitahovalo i to, že se dnes všichni tváří, jako by tyhle „podřadné“ formáty neexistovaly. Martin Ježek se v gumových rukavicích hrabe ve videopřehrávačích, manipuluje s poškozenými kabely, přikládá magnety. My hráči máme každý dva walkmany s možností změny rychlosti přehrávání a na kazetách zvuk stažený ze starých nalezených VHS, které pouští Ježek. Pražská premiéra bude 24. února v kině Oko.

LN Kromě zvukového „smetí“, šumů a nezřetelných náladotvorných zvuků znějí v proudech vaší hudby i konkrétní slova. Čím vás lákají staré instruktážní, relaxační nebo literární nahrávky?
Petr Ferenc: Slova jsou taky zvuky, jen je jejich použití nápadnější. Vyrábět improvizační experiment z elpíček hudby Hradní stráže, členů Svazu československých skladatelů, obskurního diska a jazzu a terénních nahrávek z Tyrolských Alp je přece stejně bizarní jako pouštět si záznamy opilého Vítězslava Nezvala či dámy telefonující do rozhlasové seznamky. Slovo je méně abstraktní, takže „vtípek“ je v takovém případě zřetelnější. Když nám ale jindy na gramofonu dokola přeskakuje slovo „spolupráce!“ nebo běží deska v čínštině, má pak mluvené slovo funkci spíš akustickou.

LN Všichni jste v živém propojení s mezinárodní scénou. Zdá se, že tu funguje komunitní spojení a přirozený zájem, který český mainstreamový pop z podstaty nezažívá, byť o úspěchu „venku“ sní. Jak to funguje?
Ivan Palacký: Na základě jakéhosi těžko popsatelného spiklenectví, kdy si určitý okruh hráčů nemusí nic moc vysvětlovat, aby si rozuměl. Mockrát jsem už veřejně deklaroval, že tohle tiché spojenectví patří k tomu nejhezčímu, co mě v životě potkalo. Ale aby to nevypadalo jako úplná selanka: rozdělení Západ-Východ v určité míře pořád existuje a pořád je velmi těžké být „venku“ rozpoznatelný bez podpory jasně vymezené domácí scény. Já jsem to zkusil se svým „hybridním“ přístupem na pomezí hudby a architektury a jsem za určitou odezvu vděčný.
Petr Ferenc: Komunitní spojení po léta výborně funguje v hardcorových a industriálních kruzích, to ale není úplně náš případ. Hráváme na festivalech zaměřených na noise, industrial, improvizaci, takzvanou ubran electronics i současnou vážnou hudbu. A samozřejmě na filmových přehlídkách. Jednotlivé spolupráce jsou ale vždycky výsledkem konkrétního setkání. S italskými My Cat is An Alien jsme se skamarádili během jejich pobytu v Praze, vystoupení s britským kontrabasistou Johnem Eckhardtem na vážnohudebním cyklu Krása dneška je dílem dramaturga Davida Danela. Hra na gramofon nás spojuje se švýcarským Strotterem, s nímž brzy natočíme společnou nahrávku.
Jan Klamm: Při setkání s některými zahraničními projekty jsme pocítili velkou spřízněnost, často mnohonásobně větší než s hudebníky, kteří nám jsou geograficky blíž. Dnes máme už poměrně širokou síť kontaktů, která hodně usnadňuje organizaci koncertů i další spolupráci. Zjednodušeně řečeno: víme, na koho se obrátit, když je potřeba. A platí to i obráceně.
Petr Ferenc: Popová scéna ze své podstaty sní o komerčním úspěchu v zahraničí a ten se v případě té české nedostaví. Proč by taky měl, copak je třeba vyvážet do Anglie indie kytarovky nebo Csákovou? V experimentálním podzemí to funguje jinak, roli hraje touha poznat, jak to chodí venku, a najít spřízněné duše mezi tvůrci a jejich publikem. Nejsme gastarbeiteři ale výletníci.

LN Na závěr fakticky a pro lepší představu: Můžete vyjmenovat váš současný instrumentář?
Tomáš Procházka: V Radio Royal hraju na prázdný mixpult, i když po nějakém čase zkoumání už neberu „prázdnotu“ tak puristicky. Mám do mixu zapojená různá stará pásková echa a další krabičky a skřípání z těch nestandardních zapojení, to je můj nástroj. Teď k tomu ještě přidávám drobnosti jako generátor nebo magnetofon s pásky z popelnice. Petr hraje v našem duu na dva gramofony s různě preparovanými deskami, kaoss pad a kazeťák. Petr Ferenc: V BBNU hrajeme na dva až čtyři gramofony, občas se objeví casio, walkmany, minidisk. K tomu probíhá manipulace s filmy - 8, 16 a 35 mm. Ivan Palacký: Pletací stroj Dopleta. Rozeznívám ho různými drobnými objekty, třeba větráčky. Jan Klamm: No Pavarotti: Kytara, hlasy, staré magnetofonové mikrofony, kontaktní mikrofony, loopery, efektové pedály, walkmany, rádia, oscilátory, sampler Yamaha, drobné bicí nástroje - tamburína, zvonky, xylofon.... Občas něco přibude, občas něco zmizí.


link
BACK