birds

Articles and reviews - detail

Birds Build Nests Orchestra review
(datum: 4.5.2007)

Každoroční brněnský festival Expozice nové hudby se tentokrát konal zaštítěn v mnoha rovinách výstižným titulem „Non-academic approach“
V úterý 13.3. vystoupili v rámci festivalu v brněnském klubu Fléda Buirds Build Nests Orchestra. Seskupení vychází z pražské formace Birds Build Nests Underground, kterou tvoří za gramofony postávající a manipulaci s deskami se věnující, ovšem nikoliv DJské duo Michal Brunclík a Petr Ferenc. Pro festival ENH byl připravena skladba Parafin Lake v rozšířené „orchestrální“ sestavě, kde spoluúčinkoval Matěj Kratochvíl (saxofon, klarinet), Michal Zbořil (klávesy, elektronika), Michal Cimala (berlino) a Sardel Jónsson (tabletop quitar – nepřeložitelné - a syntetizátor).

Jestliže členové BBNU přiznávají svou obeznámenost s deskovým vandalstvím Milana Knížáka, je poměrně zajímavé se zamýšlet nad rozdíly v jejich přístupu, s příslušnými následky z nich plynoucími. U Knížáka je silně akcentován - v souladu s dalšími jeho počiny na poli performance – konceptuální přístup, v centru pozornosti je gramofon jako nástroj a zvukový výsledek je víceméně ponecháván náhodě. BBNU, potažmo BBNO, jsou „konzervativnější“ v tom ohledu, že jejich kompozice vlastní předem daný tvar a při vystoupeních jsou reprodukované s minimálními odchylkami, přízračné barevné osvětlení v případě Flédy nevyjímaje. Jedná se tedy o víceméně tradiční přístup k hudební kompozici – ta je pojímána jako tvůrčí proces, jehož výsledkem opakovatelné zvukové dílo.

Pro BBNU je tedy nástroj prostředkem, v centru pozornosti pak stojí dílo jako zvukový objekt, byť ohraničený proměnlivě a nepevně. Dílo, jehož základními kameny nejsou tóny, ale zvukové celky vyššího řádu, jejichž kombinací vzniká svébytný hudební útvar, nepostrádající vnitřní logiku (v případě skladby, která byla předvedena na Flédě, tomu tak alespoň bylo). V „rozšířené verzi“ BBNO je přítomnost živých nástrojů rozšířením zvukových kvalit a oživením vizuální prezentace před publikem; principy jejich použití podléhají kompozičním postupům dua BBNU.

Aniž bychom v této recenzi chtěli rozpitvávat debatu o tom čím „hudba“ je a čím není (kulturně předávaná kulturní praktika, politické gesto a všelijak podobě), jedním z jejích primárních poslání je bezpochyby schopnost, fungovat i jako nezávislý estetický objekt v čase. A to zejména v případě, rozhodneme-li se hudbu definovat kruhem – tedy pouhým označením za hudbu. Ostatně, od dob poukázání na estetické kvality klozetu by tento přístup dával přinejmenším stejně smyslu, jako nejrůznější pokusy o vedení pomyslné čáry, která by hlukově-zvukově-hudební kontinuum přesvědčivě rozetnula na „hudební“ a „nehudební“ oblast.

V návaznosti na výše řečené – zejména pro konzervativnější posluchače, ke kterým se počítám - je inspirující vidět hudebníky, za něž smysluplně mluví jejich tvorba, aniž by dotyční trpěli potřebou sáhodlouze a vysvětlovat její principy a poselství, popřípadě nedej bože způsob, jakým by jí měl posluchač rozumět a interpretovat (sáhodlouze: myšleno po delší časový úsek, než trvá nejkratší komentujícím vytvořená skladba). BBNU se v interview na svých webových stránkách netají s faktem, že jim jde především o „tvorbu zajímavě znějících skladeb, bez širších společenských souvislostí či mezižánrových odkazů … (použité desky) nás musí oslovit svým zvukem, o jejich roli například ve vývoji hudebních žánrů, uvědomování menšin či o tom, jsou-li popovými ikonami atp. se nezajímáme.“
Jak osvěžující!

P.S.: Dalšími vystupujícími večera bylo berlínské duo Marcelo Aguirre (bicí, zpěv) a Ulrich Krieger (saxofon, zpěv, elektronika). Nejsem si jistá, zda bylo jejich vystoupení opravdu tak drtivě expresivní, jak se mi po větším než malém množství jednotek alkoholu zdálo, proto se necítím kompetentní jej zde komentovat. Nicméně - ENH jako zdroj nevšedních hudebních zážitků lze bez výčitek doporučit.

Ludmila Kunčarová
BACK